Vytištěno z interaktivního CD-ROM Ptáci Podblanicka
Vydala Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Vlašim, Podblanické ekocentrum a Muzeum Podblanicka

Červený seznam ptáků ČR: CR

Areál
Souvisle hnízdí v tajze Eurasie od severozápadní Evropy po jezero Bajkal. Jižněji od tohoto pásu obývá roztroušeně střední a vyšší polohy s věkovitými lesy. Preferuje staré prosvětlené porosty smrků, jedlí a borovic s podrostem borůvčí. Úbytek se po r. 1950 projevil v celé Evropě. Je přičítán změnám v lesním hospodaření, klimatickým vlivům (vlhko působí zhoubně na čerstvě vylíhlá kuřata) a vyrušování tetřevů zvýšeným turismem. Reintrodukční programy zatím nebyly zdaleka úspěšné. V Česku nebyl tetřev vázán jen na pohraniční hory, jak je zakotveno v obecném povědomí, ale jeho rozšíření bývalo podstatně širší. Úbytek v nižších polohách (300 – 500 m n. m.) se projevoval už od 40. let 20. stol., takže v 70. a 80. letech hnízdil pouze v lesních pohraničních komplexech (zvláště Šumava) a stavy stále klesaly. Odhady z druhé poloviny 90. let hovoří nejvýše o 150 tokajících kohoutech v celém Česku.

Podblanicko
Před 50 – 100 lety představoval nehojnou, ale stálou součást místní avifauny, na přelomu 40. a 50. let 20. stol. vymizel. Nejstarší dochovaná informace o podblanických tetřevech pochází z poloviny 19. stol., kdy už byli považováni za poměrně vzácné. Kvůli myslivecké atraktivitě byli na příkaz Františka Ferdinanda vysazeni r. 1903 v požárských lesích. Podle pozdějších názorů se však aspoň někteří tetřevi samovolně rozšířili na konopišťské panství z lesů kolem Dobříše, kde údajně na přelomu 19. a 20. stol. byli dosti hojní. Na Benešovsku tetřevi v druhé polovině 19. stol. a počátkem 20. stol. obývali tři oddělené lokality s věkovitými smíšenými porosty, a to okolí dnešní údolní nádrže Slapy, lesy u řeky Sázavy kolem Českého Šternberka i Komorního Hrádku a Hornopožárské lesy při dolním toku Sázavy. Na této lokalitě se lovili přibližně do r. 1920, a to ročně 1 – 2 kohouti, celkové stavy včetně slepic se odhadovaly na 35 – 50 ex. Nejdříve (kolem r. 1930) vymizeli od Č. Šternberka a Komorního Hrádku, což pamětníci přičítali nadměrnému rozmnožení lišek. Na zbývajících dvou lokalitách přežívali ještě dalších 15 – 20 let, ale byli stále vzácnějši. Totální vymizení z požárských lesů kolem r. 1945 současníci připisovali epidemii slepičího moru a zvýšenému pracovnímu ruchu v lesích po rozsáhlých polomech let 1939 a 1940. Slapská populace se udržela nejdéle a byla nejspíše původní, neboť nejsou k dispozici žádné informace o vypouštění. Odhad v první čtvrtině 20. stol. činil 7 – 10 kohoutů, kteří tokali pouze na dvou tradičních lokalitách v nadmořské výšce nad 400 m. V lesnatých vrcholových partiích se zdržovali celou vegetační sezónu, kdežto v zimě sestupovali zhruba o 100 m níže do údolí. K jejich vyhynutí mezi r. 1946 – 1949 prý přispěla změna hospodaření v honitbě převedením na lidové myslivecké sdružení a do té doby v krajině nevídaný stavební ruch při budování přehrady. Pozorování na dalších lokalitách se týká několika málo, popř. jednotlivých ptáků, např. od Sv. Jana u Sedlčan (do r. 1900), z okolí Netvořic (do r. 1938), Bělokozlů u Ostředka (1935), Křečovic (1937) a Smilkova (1938). Posledním prokázaným zjištěním je výskyt F u obce Stranný v květnu 1968. Výskyt je ovšem časově naprosto izolovaný.
Hnízdění bylo prokázáno pouze jednou: 24. 4. 1939 – snůška 3 vajec v požárských lesích.

Literatura
71, 77, 88, 96, 102, 113, 132, 140, 156, 165