Přírodní poměry
Podblanicko kdysi pokrývaly téměř souvisle lesy, jejichž složení odráželo nadmořskou výšku a typ půdního substrátu. Nejrozšířenější byly kyselé doubravy v nadmořských výškách 400 – 500 m n. m., které v nižších polohách přecházely v dubohabřiny a ve vyšších polohách v bikové, řidčeji květnaté, bučiny. Existence přirozených smrčin nebyla prokázána ani v nejvyšších partiích nad 600 m n. m. V údolích tvořily doprovodnou vegetaci vodních toků olšiny a travnaté luhy, které na blízkých příkrých, suchých svazích nahrazovaly reliktní (zbytkové) bory. Jejich pozůstatky, byť v průběhu století aktivně obměňované výsadbou, se dodnes lokálně nacházejí kolem Želivky, Vltavy a Sázavy. Téměř všechna lesní společenstva byla lidskou činností od konce středověku pozměněna, popř. místy zcela odstraněna, takže dnes lesy tvoří jen 27,4 % celkové výměry okresu Benešov. Největší zastoupení má lesnicky obhospodařovaný smrk, kdežto podíl borovice je menší a listnáče mají spíše doplňkový význam. Pouze místy se zachovaly lesy alespoň přibližně původního složení, jako dubohabřiny na svazích kolem Vltavy, Sázavy a Želivky nebo bikové bučiny při vrcholech Velkého a Malého Blaníka. Výskyt květnatých bučin s bohatým bylinným podrostem byl vždy omezený, jejich pozůstatky existují na hřebenech Čertova břemene u Sedlece-Prčice. Hojný podrost provází také bukojavořiny, kde převládající buk doplňují javor klen, jasan a lípy. Vyskytují se na příkrých severních svazích určitých partií údolí Sázavy, např. u Samechova, resp. železniční zastávky Stříbrná Skalice (rezervace Ve Studeném), místy na Čertovu břemeni a v Hornopožárských lesích poblíž Týnce nad Sázavou. Plošně největší kyselé doubravy byly dílem přeměněny na role (pastviny a orná půda), dílem nahrazeny vysázenými porosty smrku a borovice jako hlavních producentů dřeva. Od 18. stol. vzrůstala plocha zastavěná lidskými sídly, která se pro některé ptačí druhy stávala vhodným náhradním biotopem (rehek domácí, vlaštovka obecná, jiřička obecná, lejsek šedý, kos černý atd.).
I když jsou místní vodní nádrže lidským výtvorem, zhruba už pět set let tvoří organickou součást krajiny, zvyšující pestrost prostředí. Část rybníků, zvláště menších, zanikla v souvislosti s vylidněním po třicetileté válce. Dodnes se zachovalo přibližně 600 rybníků, z nichž si alespoň některé udržují opodstatněnou pověst atraktivních ornitologických lokalit. Nejznámější a největší je sice Podhrázský rybník jižně od Bystřice, ale v době rozmnožování jsou důležitější např. Nesvačilský rybník u Nesvačil, Zákostelský rybník či Slavníč mezi Bystřicí a Olbramovicemi.V systematické části uváděné „bystřické rybníky“ tvoří vedle nich ještě rybníky Opřetický, Horní, Prostřední a Dolní Petrovický, Papírna (syn. Jarkovický), Splav, Semovický a Konopišťský. Na jaře a v létě bývá nejvíce ptactva na rybnících kolem Sedlece-Prčice, Vrchotových Janovic, Struhařova (v textu „struhařovské rybníky“ = rybníky Velký Struhařovský, Malý Struhařovský a Habřina, „jezerské rybníky“ = rybníky Velký jezerský, Havras, Radvan a několik menších bezejmenných), Jankova, Dunávic (v textu „dunávické rybníky“= rybníky Dunávický, Velký Chlebský, Dolní Chlebský, Nový Chlebský) nebo Chotýšan (rybníky Smikov s okolními nádržemi).
Po II. světové válce vznikla při západní a severovýchodní hranici Benešovska dvě velká vodní díla, a to Slapská údolní nádrž na Vltavě počátkem 50. let 20. stol. a nádrž Švihov na Želivce počátkem 70. let. Ta je v dalším textu důsledně nazývána „přehrada Želivka“, jak ji označují místní obyvatelé. Vodní plochy obou nádrží jsou sice přibližně stejné (katastrálně se udává 1 300, resp. 1 400 ha), ale výrazně se odlišují umístěním v reliéfu krajiny. Slapskou nádrž po celé délce svírají příkré vysoké skály, takže táhnoucí vodní ptáci si jí nevšimnou a často přeletí, aniž by se nechali zlákat k odpočinku. I když hladina zamrzá jen zřídka, zimuje tam jen omezený počet druhů, především kachna divoká, labuť velká, příležitostně morčák velký; všechny druhy v počtech desítek nebo nejvýše stovek exemplářů.
Přehrada Želivka byla budována jako zásobárna pitné vody pro Prahu a část Středočeského kraje. Její hladina je podstatně otevřenější a méně sevřená konfigurací okolního terénu než Slapy. I přes vodárenský význam a s ním související zákaz vstupu lákala rozlehlá hladina přehrady Želivka místní ornitology. Jejich návštěvy však byly jen zřídka úspěšné co do pozorování ptáků. Je pravděpodobné, že ani místní, ani tažní ptáci zprvu změnu v rozloze vodní plochy výrazněji neregistrovali. „Naučení se“ na lokalitu trvalo ptákům zhruba 15 let, protože její napuštění se datuje do poloviny 70. let 20. stol. a kvantita i kvalita táhnoucích a zimujících ptáků se znatelně zvyšovala až od počátku 90. let. Na přelomu tisíciletí je přehrada Želivka jednou z atraktivních a průběžně sledovaných ptačích lokalit Podblanicka. Sloupec čisté, rybami bohaté vody skýtá potravní nabídku rybožravcům, zatím co pro jiné druhy jsou přitažlivé povlovné písčité nebo štěrkovité břehy, které se obnažují při poklesu hladiny. Na mělkých zatopených svazích roste jako další rozšíření potravní nabídky bujná submerzní vegetace s hojnými bezobratlými živočichy. Zajímavý je masivní výskyt mlže slávičky mnohotvárné (Dreissena polymorpha) na skalách a dalších pevných předmětech ponořených ve vodě. Podle očitých pozorování je pro lysky a kachny vítaným zdrojem obživy. Bez vodních ptáků bývá přehrada Želivka nejvýše několik zimních týdnů, kdy se vodní hladina pokryje souvislým ledem, což však v posledních mírnějších zimách nebylo pravidlem.