Základní biotopy
Jehličnaté lesy
tvoří téměř výlučně smrk ztepilý a borovice lesní, které v některých porostech doplňují vtroušené listnáče. Jednotlivé jedle se vyskytují zřídka, a to hlavně ve vyšších partiích Podblanicka, kde přežívají poměrně úspěšně a dokonce se lokálně zmlazují.
Smrčiny nebo bory představují základní biotop pro řadu lesních ptáků, které buď jsou na konifery úzce vázáni (např. křivka obecná, králíček obecný, sýkora uhelníček a parukářka) nebo tolerují lesy různého složení, ale vybírají si spíše podle stáří a charakteru porostu (valná většina středoevropských lesních ptáků – např. pěnice černohlavá, pěnkava obecná, králíček ohnivý a strakapoud velký).
Listnaté lesy
se vyskytují jen omezeně, a to ve formě tří základních společenstev zmiňovaných výše (dubohabřiny, bučiny a bukojavořiny). Ptáci listnatých lesů bývají zároveň původními středoevropskými druhy z dob, kdy listnáče pokrývaly většinu plochy střední Evropy, ale mnohé druhy pronikly jak do druhotných jehličnatých lesů, tak do otevřené parkovité krajiny a nelesní zeleně. Na čistě listnaté porosty je vázán např. holub doupňák, lejsek bělokrký a malý, šoupálek krátkoprstý a sýkora modřinka.
Nelesní zeleň otevřené krajiny
představuje přechod mezi souvislými porosty lesů a převážně bylinnými společenstvy rolí (louky, pastviny a pole). Z ornitologického hlediska lze do kategorie nelesní zeleně přiřadit i společenstva dřevin intravilánu, především městské (obecní) parky, zahrady a sady. Podblanicko je nezvykle bohaté zámeckými parky, které autoři chápou jako specifický druh nelesní zeleně; od obecních parků se zpravidla liší větší rozlohou, bohatší vegetací a volnější vazbou na zástavbu. Počet ptačích druhů a hustota jedinců v nich bývá vyšší než v klasickém městském parku.
Nelesní zeleň je sice plošně omezenější než lesy nebo role, ale svou členitostí láká různé druhy ptáků, z nichž jen některé se na ni váží úzce (např. pěnice pokřovní a hnědokřídlá, cvrčilka říční a slavík obecný), kdežto jiné ji využívají spíše jako úkrytu pro sebe nebo svá hnízda a potravu si opatřují jinde v okolí (ťuhýk šedý a obecný, bažant obecný a strnad obecný). Rozptýlená nelesní zeleň a městské i zámecké parky patří k nejcennějším lokalitám nejen z ornitologického, ale také estetického hlediska a podle kritérií ochrany přírody.
Otevřená krajina, louky, pole
jsou z hlediska vývoje krajiny novodobým fenoménem, vzniklým před necelými tisíci lety aktivním odlesněním. V současnosti lze považovat role za stabilní krajinářský prvek, i když pro jeho udržování je nezbytné lidské hospodaření (orba, setba, žatva), takže se také označuje jako kulturní step. Bezlesému terénu s převahou nižších bylin se již dávno přizpůsobili někteří stepní ptáci z evropských stepí původně se rozkládajících v Pannonské nížině Maďarska, na jižním Slovensku a rozsáhlém území Balkánu i Ukrajiny a později částečně přeměněných na pole. S pokračujícím odlesňováním a rozšiřováním polních ploch pronikly jednotlivé druhy stepních ptáků i do těch oblastí Evropy (včetně současného Česka), které byly před tím pro ně neobyvatelné. Plošně omezená stepní společenstva v dávných dobách v nejnižších polohách Čech a Moravy sice existovala, ale na Podblanicku chyběla.
Ptáky dobře aklimatizovanými na kulturní step jsou např. skřivan polní, poštolka obecná, koroptev polní, křepelka polní a chřástal polní, byť poslední tři druhy prodělaly v druhé polovině 20. stol. výrazné výkyvy početnosti.
Vodní plochy
zahrnují jak vody tekoucí (potoky, řeky), tak stojaté (rybníky, přehradní nádrže). Vodoteče (pokud nezamrznou) mají pro vodní ptáky význam i jako zimoviště. Nejčastěji na nich přezimuje kachna divoká, potápka malá, labuť velká, skorec vodní a ledňáček říční; pro dva posledně jmenované druhy představují loviště a hnízdiště po celý rok. Pro ostatní druhy je role tekoucích vod jako hnízdiště menší.
Stojaté vody jsou z hlediska kvantity a druhového bohatství hnízdních populací nesrovnatelně důležitější než potoky nebo řeky. Nejvíce ptáků obývá mělké, vegetací bohatě zarostlé rybníky přiměřené rozlohy alespoň několika hektarů. Na menších nádržích se vodní ptáci zpravidla necítí dost bezpečně, takže se jim vyhýbají. Řada druhů vodních ptáků původně hnízdila na sladkovodních nádržích stepní zóny jihovýchodní Evropy a severozápadním směrem se v Evropě rozšířila v souvislosti se zakládáním rybníků teprve koncem středověku a počátkem novověku. Kachny, husy, labutě, rackové a potápky dávají při sběru potravy nebo odpočinku přednost volné hladině, ale hnízdí v husté vegetaci při břehu nebo přímo na pevné zemi. Strnad rákosní, rákosník obecný nebo proužkovaný a chřástal vodní jsou příkladem ptáků, kteří tráví většinu života pouze v neprostupných (z lidského pohledu) rákosinách, za které autoři považují souvislé porosty nejen rákosu, ale také orobinců, zblochanu, ostřic apod.
Lidská sídla
sice pokrývají jen několik málo procent Benešovska, ale mají velký vliv nejen na tvářnost krajiny, ale také početnost a druhové zastoupení organismů. Jen málo ptáků je takřka výlučně hnízdně nebo potravně vázáno na stavby a další lidské výtvory (vrabec domácí, sova pálená, holub věžák, vlaštovka obecná, jiřička obecná a rorýs obecný). Většina ostatních „městských“ druhů postrádá vyhraněné ekologické nároky a žije také v extravilánu.
V intravilánu však bývá vyšší početnost jedinců a některé druhy mění své životní zvyklosti, např. vyhasíná tažný pud, prodlužuje se rozmnožovací perioda a doplňuje jídelníček (zbytky z lidských stolů, nabídka v krmítkách). K nejhojnějším a na nové podmínky nejlépe adaptovaným ptákům patří kos černý, hrdlička zahradní, zvonek zelený a zvonohlík zahradní. Do zeleně intravilánu proběhla v druhé polovině 20. stol. invaze (ve smyslu dlouhodobého osídlení) čečetky zimní středoevropské, holuba hřivnáče, pěnice černohlavé, straky obecné a sojky obecné.
Co všechno ptáky v době rozmnožování nebo zimování do měst láká, to je stále předmětem bádání, ale určitě má význam pestrost prostředí, mozaika různých porostů s odlišnou potravní nabídkou, rozličné hnízdní možnosti a v neposlední řadě přikrmování. Pytlačící kočky asi nehrají roli stěžejních likvidátorů drobného ptactva, protože škody páchané na vejcích a holatech početnými strakami a sojkami jsou rozhodně závažnější.
Obr.1: Hadcový bor v blízkosti přehrady Želivka.
Obr. 2: Většina lesů Podblanicka je dnes tvořena uměle vysazenými smrkovými monokulturami.
Obr. 3: Čistě listnaté lesy se na Podblanicku zachovaly pouze omezeně. Bučina v přírodní rezervaci Velký Blaník je hnízdištěm mj. holuba hřivnáče i doupňáka, šoupálka krátkoprstého a lejska malého.
Obr. 4: Rozptýlená zeleň je významným biotopem mnoha ptačích druhů a zároveň utváří charakter podblanické krajiny.
Obr. 5: V rozlehlém zámeckém parku ve Vlašimi bylo zjištěno přes 100 ptačích druhů.
Obr. 6: Otevřená krajina v okolí Načeradce.
Obr. 7: Hadcový bor na břehu přehradní nádrže Želivka, která se v 90. letech 20. stol. stala významným ptačím zimovištěm.
Obr. 8: Dunávický rybník s rákosinou v popředí.
Obr. 9: Řeka Blanice je v Ostrově lemována porosty vrb.
Obr. 10: Kaňon Vltavy poblíž Teletína je lemován suťovými lesy a reliktními bory.
Obr. 11: Některé ptačí druhy, např. vlaštovka obecná nebo vrabec domácí, jsou takřka výlučně vázány na lidská sídla. Na snímku obec Býkovice.
Obr. 12: Vlakové nádraží v Benešově je navzdory nainstalovaným zábranám obýváno hejnem holubů věžáků.
Obr. 13: Bývalý kamenolom v Teletíně je dnes známým hnízdištěm výra velkého.
Obr. 14: Protihlukové zábrany u rychlostní silnice v Mirošovicích jsou opatřeny siluetami dravců, které mají zastrašit ptactvo a zabránit tak jeho smrtelným nárazům do skla.